Litanie neznámého voříška

Musím se vám pochlubit: sláva mých fejetonů překročila hranice České republiky. Pravidelně totiž dostávám maily, ve kterých mi různí anglicky mluvící pisatelé nabízejí, že si u nich mohu lacino koupit titul z Oxfordu, Cambridge nebo libovolné jiné univerzity. Tak inteligentní a zkušený člověk, jako jsem já, by prý studiem jen ztrácel čas a diplom si tak jako tak zasloužím. Svůj dojem nepochybně získali četbou mých brilantních sloupků.

O to víc je mi líto, že stejný dojem nezískali čeští čtenáři; přestože svá moudra vnucuji veřejnosti už druhým rokem, nikdo po mně nechce podpis propiskou na pupík. Denně kontroluji schránku v očekávání pochvalného dopisu („Mé srdce zpívá a můj mozek je obalen blahem, když si čtu vaše parádní texty...“), ale nacházím jen složenky a letáky na výprodej koberců („Vaše srdce bude zpívat s našimi parádními koberci“). Na své fejetony jsem zatím dostal jen dvě reakce: jednu od pána, který se mi směje i s celou rodinou a pak tento mail: „Velmi se mi líbil Váš fejeton. Máme ve škole za ůkol ze slohu napsat fejeton, tak jsem se chtěla zeptat, jestli by jsem si ho mohla skopírovat a odevzdat. Předem děkuji za odpověď.“ – Odpověď: „Nemohla. Ale to, co děláte, by byl skvělý nápad na fejeton.“. S Pulitzerem se to srovnávat nedá, ale díky svým dvěma čtenářům jsem se na chvíli cítil jako novinář – hlídací pes demokracie.

Touha po slávě je vedle nutkání povznést lidstvo (v podobě několika náhodných Jihočechů, kteří to čtou) jediným důvodem, proč píšu. S mamonem nepočítám; na jeden článek padne až šest hodin rešerše tématu, psaní, přepisování, sebezpytování, úderů hlavou do stěny a nakonec psaní něčeho úplně jiného. Jelikož přitom dostávám zhruba desetník za písmenko, zařazuji se hodinovou mzdou kamsi mezi žížalu a dětské otroky. Přesto si jsem jist, že i mě brzo převálcuje dovoz ještě lacinějších fejetonů z Číny.

V klubu zneuznaných samozřejmě nejsem sám: po světě chodí miliony kuchařů, kteří nikdy neuslyší ódy, které zpívá váš žaludek na jejich jídla; desetitisíce úřednic, které vám nezištně prosekají cestu džunglí paragrafů navzdory vašemu otrávenému obličeji; tisíce řidičů autobusů, kteří vás bezpečně provezou peklem, zatímco vy slintáte na rameno spolucestujícímu. Je to tak – měl bych si víc všímat druhých a nezabývat se jen sám sebou. Jsem přece hlídací pes demokracie! Pravda, hlídací pes demokracie, který štěká, ale nekouše. Takový voříšek demokracie. Ale přesto: i ten nejposlednější voříšek přece potřebuje občas podrbat. Protože když ho nikdo nedrbe, vykompenzuje si to diplomem z Cambridge.

Jan Flaška
autor je prakticky anonymní

(červenec 2012)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu