Metoda, co žene lidstvo

Co žene lidstvo kupředu? Někdo tvrdí, že přirozená lidská touha po poznání. Jiný, že je to Andrej Babiš. Spousta lidí si myslí, že jsou to pudy sexu a smrti. Já jsem přesvědčený o tom, že je to odjakživa metoda „pokus–omyl“. Máme ji zažranou pod kůži už od doby, co nás napadlo vylézt z moře a pak i slézt ze stromů. Díky pokusům a omylům vznikla spousta věcí: penicilín, rentgen, mikrovlnka, umělá hmota a možná i vy.

Tuhle metodu prostě používáme denně, bez přemýšlení – a to ani nemusíme zrovna někam hnát lidstvo. Vemte si třeba obyčejné skládání ponožek, které asi zná každý, na koho kdy pračka vyvrhla svůj mokrý chrchel prádla. Ponožkové pexeso je typickým příkladem použití metody „pokus–omyl“ v běžném životě. (Mě při párování fuseklí vždycky napadá, jestli Bůh neměl původně v úmyslu stvořit člověka s lichým počtem nohou a zda jsme i my, lidé, taky náhodou nevznikli omylem během nějakého Božího pokusu vynalézt lepší žrádlo pro šavlozubé tygry.)

Na nejklasičtější použití metody „pokus–omyl“ samozřejmě dojde, když se něco rozbije. Většinou totiž nemáme nejmenší tušení, jak fungují ty nejběžnější věci kolem nás – lednička, žehlička, auto, mobil, játro, vztah, daně. Teprve když přestanou pracovat, začneme se v nich šťourat a dělat pokusy, abychom to zjistili. My chlapi v sobě máme vrozenou touhu dívat se dovnitř věcí, takže už od dob Jana Jesenia vítáme každou možnost se na něco vrhnout s nožem a šroubovákem.

Já tyhle dva nástroje používám už nějaký ten pátek, a tak vím, že aby člověk nějakou věc opravil, musí nejdřív pochopit, jak funguje. A aby pochopil, jak funguje, musí ji rozebrat. No a při tom rozebírání mu z té věci do obličeje vystřelují různé součástky a kusy plastu a vypadávají z ní šrouby a ta věc se tak postupně stává čím dál tím neopravitelnější. Takže když chcete třeba úspěšně opravit žehličku ECG NZ 190, musíte se nejdřív pokusit rozebrat a omylem zničit několik dalších žehliček ECG NZ 190. To tedy vím jen teoreticky, my měli doma jen jednu žehličku ECG NZ 190, a ta mi posloužila jako výuková. Pokud byste ale vy někdy potřebovali rozebrat žehličku ECG NZ 190, tak teď už bych nejspíš věděl i jak, a možná bych jí ani nevylámal šrouby, neurval kabel, nepořezal si ruku a neodnesl ji do popelnice.

(Jeden můj přítel používá metodu „pokus–omyl“ dokonce i při navazování vztahů. Jako způsob vybudování trvalého vztahu mu to sice úplně nefunguje, ale přítel se vyjádřil v tom smyslu, že si u toho člověk zase užije spoustu napětí a dobrodružství. Vyjádření jeho přítelkyň, které se z kolonky „pokus“ dostaly postupem času do kolonky „omyl“, se mi získat nepodařilo.)

Přiznám se, že mi po nějakém čase primitivní a předvídatelný postup „pokus–omyl“ začal být těsný, a tak jsem pro vlastní potřebu vyvinul metodu „pokus–omyl–omyl–omyl“, kdy se z jediného pokusu poučím hned několikrát. Navzdory veškerému úsilí se mi ale dosud nepovedlo vyvinout metodu „pokus–úspěch“, a nakonec jsem proto přešel na mnohem sofistikovanější postup. Jeho fáze znáte ze starověkých dramat: 1. expozice; 2. kolize; 3. krize; 4. peripetie; 5. katastrofa. Tenhle postup většinou dodržuju dost důsledně, i když zrovna před týdnem, když jsem opravoval zesilovač, se mi podařilo provést hned všechny fáze najednou a ještě vyrazit všechny fáze na hlavním jističi. Po neúspěšné akci navíc následovaly další dvě stádia: 6. ventilace a 7. rekonvalescence. Teď už ale zase vím, že když člověk zapojuje do zásuvky nějakou elektroniku, neměl by v ní nechat jen tak navolno povalovat nůžky. No a co, předpokládám, že ani Mičurin nevynalezl svou žárovku hned napoprvé a bratranci Veverkové, než sestrojili ruchadlo, taky leccos zvorali.

Lidstvo jako celek ovšem nezůstává, co se týče využití metody „pokus–omyl“, u ponožek a žehliček. Naopak. V poslední době se vzepjalo k dosud největšímu experimentu v historii, prováděnému tímto způsobem. Rozhodlo se vyzkoušet, zda se mu jako druhu podaří přežít navzdory tomu, že vyhubilo 60 procent veškerých zvířat na Zemi, zdevastovalo deštné pralesy, zamořilo miliony let starou spodní vodu jedy, rozpustilo ledovce, oteplilo oceány a naplnilo je plastem, do mrtě vylovilo celé populace ryb, vytěžilo velkou část fosilních paliv, napumpovalo do atmosféry stovky miliard tun oxidu uhličitého, prachu, těžkých kovů, radioaktivity, oxidů síry a dusíku, zdecimovalo populace žížal, otrávilo ornou půdu, brutálně snížilo počty včel a dalšího hmyzu, rozhodlo se žít na dluh, přenášený na budoucí generace a ještě přitom všem nedělat prakticky vůbec nic pro to, aby na téhle situaci cokoli změnilo.

Jak už z názvu metody „pokus–omyl“ vyplývá, není moc pravděpodobné, že by lidstvu tenhle ambiciózní experiment klapnul hned napoprvé. Doufám ale, že se z výsledného omylu poučí a na nějaké té čtvrté, páté planetě už bude přibližně vědět, jak na to.