Někdo

Coby dítě jsem od rodičů často slýchal věty jako „Někdo by měl skočit do krámu na nákup.“ Nebo: „Někdo by měl dojít s odpadky do popelnice.“ Případně: „Někdo by měl vyluxovat byt.“ Rodiče zkrátka toužili po tom, aby ze mě vyrostl Někdo. Někdo, kdo zachrání rodinu před hladem. Někdo, kdo spasí náš byt před smradem z odpadkového koše a tím, že se utopíme ve špíně.

Byl jsem tenkrát na věty, ve kterých figuroval onen záhadný „někdo“, alergický. Měl jsem pramálo představivosti a ještě méně ctižádosti. Když se rodiče zeptali třeba „Tak skočí někdo do sklepa pro meruňkový kompot?“, vůbec jsem neměl chuť stát se Někým. Nelákala mě představa, že poběžím sedm pater dolů a sedm pater nahoru po nekonečném panelákovém schodišti, že mě čeká odemykání a zamykání dvojích dveří a nakonec těžba kompotových sklenic z hloubi regálu v přeplněné sklepní kóji.

Až o mnoho, mnoho let později jsem dokázal tuhle rodičovskou lekci ocenit. Vždyť šlo o jasnou metaforu: k tomu, aby se z člověka stal Někdo, vede dlouhá cesta. Cesta plná překážek, protivenství a zamčených dveří. Cesta, která často vede dolů, až do temných sklepení, a teprve potom nahoru. Cesta, která až na konci přináší své ovoce, byť i to může mít podobu trpkých, blemcavých plodů v zavařovačce.

Přes snahu svých rodičů jsem se nikdy nestal Někým s velkým Ň. Stal se ze mě takový ten někdo s malým ň, co dělá všechno proto, aby alespoň z jeho vlastních dětí vyrostl Někdo a proto je už od útlého věku posílá s odpadky, do sklepa a na nákup. Jsou to všechno věci otravné, ale někdo je holt udělat musí.