Strašidelná historka

Byla už skoro půlnoc. Leželi jsme v posteli a žena mi vyprávěla historku, kterou vyslechla odpoledne v kavárně.

„Vedle u stolu seděli tři chlapi,“ začala, „a jeden vykládal, jak ho v noci probudily nějaký zvuky. Ložnici mají se ženou v patře a zvuky šly z přízemí. Říkal si, že se asi sepnul kotel, zafoukal vítr, zachrochtala lednička, něco takovýho, a dál to neřešil. Už zavíral oči, když se zdola ozval zvuk, jako by se sypaly talíře ze skříně. Vyděšeně se v posteli posadil. Vedle něj klidně oddychovala manželka, dolů do přízemí se mu samozřejmě nechtělo. To bude takovej ten noční děs, uklidňoval se, všechno spí, všude tma, v domě ticho, člověka vystraší i docela obyčejný zvuky.

Tak se zahrabal pod peřinu a říkal si, že to byla nějaká hloupost, co by se tu sypalo, vždyť jsme v novostavbě a ne v zakletým hradě, a znova zkoušel zabrat. Jenže pak se zdola ozvaly kroky. Chlapík ztuhnul. Napůl spím, to je jen sen, uklidňoval se. No a v tu chvíli se probudil pes, co spal vedle postele, běžel ke dveřím a začal kňučet, výt a škrábat na dveře. Chlapík až do rána neusnul.“

Žena se odmlčela a já se celý napjatý zeptal: „No počkej, a co to teda bylo?“

„Nevím. Ráno prej sešel do přízemí a tam bylo všechno v pořádku.“

„A proč mi to teď povídáš ty?“

„Ona mi ta historka nedá spát,“ povídá žena. „Ale jak jsem ti to teď vyprávěla, trochu se mi ulevilo.“

Zato mně se přitížilo. Leželi jsme, náš dům vydával své strašidelné půlnoční zvuky, ale já byl neklidný kvůli něčemu jinému – kvůli tomu otevřenému konci. Nevyřčené pointě. A přemýšlel jsem, jak se toho neklidu zbavit.

Vstal jsem a tu historku odvyprávěl vám, rozhlasovým posluchačům. Já vím, že jako pointa to úplně neobstojí, ale hlavní je, že mně je teď už o hodně líp.