Návštěvníci
Některým lidem se prostě nezavděčíte.
Když k někomu jdete na návštěvu, vezmete s sebou přece
nějakou pozornost – láhev vína nebo bonboniéru, například. Jenže
když máte opravdu dobré přátele, připadá vám to prostě jaksi
málo. Takové neoriginální. Jako něco, čím nedokážete to
přátelství ocenit tak, jak byste rádi.
Manželé Karlíkovi měli právě takový problém. Se svými
letitými přáteli Žemlovými se dohodli na tom, že teď, když děti
odešly z jejich domovů, budou se pravidelně každý pátek
navštěvovat. Minulý týden byli u Karlíkových na návštěvě Žemlovi
a přinesli vynikající archivní víno. Dnes bylo na Karlíkových
návštěvu oplatit a bylo jim nesmírně trapné přinést tak dobrým
přátelům něco obyčejného. Pan Karlík tedy ve vinařství pořídil
ještě vynikajícnější a ještě archivnější víno za ještě více
peněz.
Stálo to ovšem za to – manželé Žemlovi byli skutečně
ohromení. Skoro celou návštěvu se povídalo o vínech, pan Karlík
vyprávěl o nejlepších francouzských vinicích, vychvaloval barvu
a bukety těch tří odrůd, jejichž jména si byl schopen
zapamatovat z novinového článku o vínech, který četl ve
včerejším Zahrádkáři.
„Příště zase musíte přijít vy k nám,“ třásl pan Karlík panu
Žemlovi rukou, když se hodinu po půlnoci vrávoravě loučili.
Pan Karlík následně vhazováním sedmi vypitých lahví do
popelnice na sklo vzbudil půlku sídliště.
Týden nato si Žemlovi uvědomili, že mají v ruce Černého
Petra. Čím teď trumfnou Karlíkovy? V prodejně vína už žádné
dražší víno nenašli. Naštěstí si paní Žemlová vzpomněla, že
kdysi vyhrála v tombole parádní brož, kterou nenosí. Zabalila ji
tedy pro paní Karlíkovou a pan Žemla ze skříně pro svého přítele
vybral tu nejlepší z kravat, které ještě nikdy neměl na sobě, a
také ji pěkně zabalil.
Přátelský hovor u Karlíkových se tentokrát nesl na téma Šaty
dělají člověka a týkal se zejména šperků a oděvních doplňků. Pan
Karlík se několikrát násilím snažil navázat na příjemný hovor o
víně z předchozího týdne, neboť se naučil zpaměti další dvě
odrůdy vína, ale zdálo se mu, že jeho odborné postřehy dnes
nikdo nechce poslouchat.
Po odchodu Žemlových pan Karlík uložil novou vázanku ke svému
nejlepšímu saku, které nikdy nenosil, a jeho paní si brož
slavnostně vystavila do misky se šperky, kterou zavřela do
krabičky, kterou uložila na dno kufru, který zasunula do
igelitové tašky, kterou zamkla na dně skříně, která stála ve
sklepě.
S blížícím se pátkem byli Karlíkovi čím dál tím nervóznější.
Pan Karlík prohrabával své šuplíky v marné snaze najít nějakou
nepotřebnou drahocennost, paní Karlíková se brodila krabicemi v
podobně marné snaze a protože nic nenašli, padlo nakonec
rozhodnutí zajít do bazaru a koupit nějakou starožitnost.
Večer se Žemlovými byl tentokrát o něco méně uvolněný než
předchozí dva; možná to bylo konverzací, která se týkala složité
problematiky odhadování ceny starožitností, snad za to mohl
gigantický skleněný popelník s broušeným jelenem, který trůnil
mezi oběma manželskými páry na stole Žemlovic garsoniéry.
Slovo překvapení nedokáže správě postihnout pocit, který
zaplavil paní Karlíkovou ve chvíli, kdy následující pátek
dopoledne zazvonil u jejího bytu zvonek a ona zjistila, že jim
do jejich panelákového 2+1 stěhovací vůz přivezl dvě opravdu
nádherné, staré těžké dubové skříně.
„Nebyly drahé,“ vyfukovala kouř z cigarety paní Žemlová týž
den večer, zatímco temné skříně jako dvě hrobky tarasily půl
bytu, „a já si říkala, že v chodbě máte místo právě tak akorát
na ně.“
Konverzace toho večera drhla ještě o něco víc než před týdnem.
Točila se kolem kvality nábytku; podle Žemlových neexistovala
lepší investice než do fortelné předválečné produkce.
Týden nato bohužel museli Žemlovi návštěvu Karlíkových
odložit. „Je nám to strašně líto, ale Vlastík má chřipku a já to
od něj asi chytila,“ vysvětlovala ve čtvrtek paní Žemlová paní
Karlíkové do telefonu. „Chápejte, že bychom vás tu hrozně rádi
viděli, ale přeci jen je nám přednější vaše zdraví než naše
sobecká přání,“ zasmála se afektovaně do sluchátka a rychle
zavěsila.
Příští pátek už ovšem Žemlovi nedokázali najít žádnou
výmluvu, jak návštěvě svých nejlepších přátel zabránit, takže
přesně v 16:10 zazvonil u jejich dveří řidič odtahové služby s
otázkou, kam má tu tatrovku složit.
„Nemá sice technickou,“ vysvětlovat pan Karlík panu Žemlovi o
půl hodiny později, zatímco obhlíželi rezavý vrak, „ale autíčko
je to parádní. Zahlédl jsem ho v autobazaru, když jsem šel ve
středu z práce. Vzpomněl jsem si, jak jsi o tatrovkách tolik
básnil, ještě když jsme spolu chodili do školy – a tak jsem si
řekl, co jinýho by ti udělalo radost, než tohle starý fáro!“
poplácal tatrovku znalecky po prohnilém blatníku, který okamžitě
upadl. „No, je trochu hnutá,“ řekl omluvně, „budeš ji muset
nechat poštělovat, vyklepat a zakytovat, možná vyměnit motor,
převodovku a pár dalších věcí, ale uznej, že je nádherná.“ Pan
Žemla pokýval smutně hlavou a v duchu už přemýšlel, co přinést
příští týden svému drahému příteli na návštěvu. Jeho žena ale
byla rychlejší.
„Vždycky jsi milovala kytičky!“ halekala týden nato na paní
Karlíkovou do patra, před jejímž domem zastavil traktor s
valníkem hnoje. „Není nic lepšího, než jim dát trochu přírodní
výživy! To pak porostou, to budeš koukat!“ Traktorista mezitím
vylezl z kabiny a začal okénkem futrovat hnůj do sklepa manželů
Karlíkových.
Po přátelském večeru, jehož hlavním tématem byly rostliny a
specifika jejich pěstování, se obě manželské dvojice na dlouhou
dobu odmlčely. Podle vlastních slov paní Karlíková dlouhodobě
onemocněla zvláštní chorobou, s níž si ani lékaři nevěděli rady,
takže ji museli posílat na spoustu pátečních vyšetření,
pátečních rozborů a pátečních pozorování. Pana Žemlu zase
terorizoval zaměstnavatel – posílal ho, chudáka, každý pátek na
dlouhé služební cesty, ze kterých se vracel až pozdě v noci
dočista strhaný.
Jenže čas utíkal a oba manželské páry se začaly cítit poněkud
osaměle. Není lehké se vyrovnat se s faktem, že vaši přátelé
nejsou tak úplně podle vašich představ, mnohem těžší ale je
nemít vůbec žádné přátele. Všichni se tedy nakonec dohodli, že
by bylo dobré se po té dlouhé době zase vidět.
Tentokrát měli Karlíkovi přijít k Žemlovým. „Hlavní je, že se po
takové dlouhé době zase uvidíme!“ smála se paní Žemlová do
telefonu. „Proboha, a hlavně nic nenoste! Vždyť přeci nejde o
to, abychom si pořád něco dávali! Hlavně nic nenoste!“ Znělo to
skoro zoufale.
Karlíkovi si řekli, že to je koneckonců pravda. Důležité je
zase vidět staré přátele, ne jim pořád dělat něčím radost. „Ono
by se totiž mohlo docela snadno stát, že bychom Žemlovým
přinesli něco, co by se jim nelíbilo, a to by bylo pěkné faux
pas!“ vysvětloval své ženě pan Karlík. „Ano, bude to hezké, že
se budeme zase navštěvovat, aniž bychom museli vymýšlet, co kdo
komu přinese,“ přikývla jeho paní.
Dorazili ke dveřím Žemlových a sotva jim pan Žemla otevřel,
uhodila je do nosu nádherná vůně. „Jen račte dál,“ vykoukla z
kuchyně rozesmátá paní Žemlová, „a odložte si. Hned se vám budu
věnovat, jen co tu dopeču křepelčí ragú na víně s mangem a
ananasem. Zatím si dejte chřest, lanýže a kaviár. Humra budu
podávat za chvilku.“
Pan a paní Karlíkovi se na sebe vyděšeně podívali.
Jak říkám, některým lidem se prostě nezavděčíte.
(říjen 2008, únor 2009)