Dědictví žežuliččino

Jen málokdo si uvědomuje, jak významnou roli hrála v dějinách lidstva poezie. Jak asi víte, historie se po tisíciletí předávala orálně a teprve mnohem později se začala zapisovat do análů. A podobně jako si my dnes pamatujeme ty nejstupidnější reklamní slogany a písničkové texty jenom proto, že se rýmují, pamatovali si dávní lidé příběhy vyprávěné ve verších mnohem lépe než ty, které byly pravda. Kalevala, Beowulf nebo Kodžiki nejsou vlastně nic jiného než opravdu hodně staré fake news.

Možná to tak nevypadá, ale poezie naše životy ovlivňuje dodnes. Já například dostával své první dávky poezie už jako mrňavé miminko, a to v podobě říkanek a lidových písní, které ukrývají moudrost našich předků:

Žežuličko, kde jsi byla, žes tak dlouho nekukala? – Seděla jsem na buku, dělala jsem kukuku.

Had leze z díry, vystrkuje kníry. Za ním leze hadice, má červené střevíce.

Mysliveček vyšel z lesa na cestičku, uviděl tam v širém poli koroptvičku. Nebyla to koroptvička, byla to má z nejmilejších Andulička.

Naučil jsem se z těchhle říkanek ty nejdůležitější věci, které jsem potřeboval pro život: co jsou to žežuličky (mluvící ptáci se specifickým vztahem k logice), jak vypadají hadi (mají vousy a nohy), proč myslivci střílejí po všem, co se hýbe (nerozeznají dospělého člověka od dvaceticentimetrového ptáka).

Lidová říkadla, básničky a písničky mají ovšem kromě té výchovné ještě další funkci: vzbudit v dětech dojem, že poezie klidně může být úplně debilní, ale hlavně se musí rýmovat. Naprostá většina lidí v tomhle stádiu ustrne a celý život se pak vysmívá všemu, co se vydává se za poezii a přitom se to nerýmuje.

Já naštěstí mezi tyhle omezence nepatřím. Vděčím za to vzdělávacímu systému, který nás donutil poezii povinně obdivovat. Už na základní škole nás učitelka naučila rozeznávat tyto nejdůležitější typy básní: