Haló! Haló.

Snad to byl časopis „ABC mladých techniků a přírodovědců“, který do mé dětské duše zasel semínko nedůvěry ke komunikaci na dálku. Někdy v půlce osmdesátých let jsem v tomhle dětském plátku objevil návod, který tvrdil, že vyrobit telefon není nic složitého a že k tomu stačí jen provázek a dvě plechovky. Hned jsme ho s bratrem vyzkoušeli.

Bratr (řve do plechovky): „Haló! Slyšíš mě?“
Já (řvu na bratra): „Neslyším!“
Bratr (řve do plechovky ještě víc): „HEJ! FUNGUJE TO?!“
Já (řvu na bratra): „NEVÍM!“ (odcházím za dveře, protože řvát na sebe do telefonu z metrové vzdálenosti nemá smysl)
Bratr (řve zpoza dveří): „HALÓ! SLYŠÍŠ MĚ? HALÓ!!!“
Já (řvu, aby mě bylo slyšet i přes zavřené dveře): „VŮBEC NEJSI SLYŠET!“
Soused na balkoně (vztekle na nás řve): „TO TU MUSÍTE ŘVÁT TAK, ABY TO SLYŠEL CELEJ PANELÁK?“
Brácha a já (pouštíme plechovky a vyděšeně řveme)

Soused tak nadějným mladým technikům a přírodovědcům zabránil v tom, aby zjistili, že provázek mezi plechovkami musí být napnutý, aby telefon fungoval.

S opravdovým telefonem jsem se setkal později, když nám domů přinesli plastovou bakuli s otočným číselníkem a připojili ji do krabičky na stěně. Kdykoli jsem pak do mluvil do sluchátka, cítil jsem se, jako bych mluvil do zdi.

Občas jsem volával i z telefonních budek, což byly většinou zasklené, ale ještě častěji vysklené boudičky, v nichž to smrdělo čuránkami (to v tom lepším případě). Na stěně visela plechová krabice, která kradla pětikoruny a vedle ní se na řetízku houpal papírový salát, co býval telefonním seznamem, než ho někdo využil, aby učinil zadost základním hygienickým návykům (to když přímo v budce došlo na ten horší případ). Pokud jste v budce náhodou zahlédli člověka v interakci s telefonním přístrojem, pak většinou tehdy, kdy do přístroje tloukl, aby z něj dostal nakradené peníze. Není divu, že socialistické telefonní budky ve mně kdovíjakou vášeň k telefonování neprobudily. Nezměnil to ani nástup otevřených budek s tlačítkovými přístroji, které byly mnohem sofistikovanější a místo mincí kradly kredit z telefonních karet. Mlátit do nich bylo zbytečné a telefonování z budky tak ztratilo na přitažlivosti.

Budky poslal do propadliště dějin až nástup mobilů. Mobilní telefon je přístroj navržený tak, aby kradl peníze přímo z vašeho konta, zatímco leží vypnutý ve vaší kapse. Jako odchovanec plechovek s provázkem jsem k volání s touhle bezdrátovou novinkou už od začátku neměl důvěru: jak od toho nevedl drát do zdi, měl jsem pocit, že mluvím do větru.

Snad proto jsem ještě donedávna doma světil telefon propojený se stěnou bílým kabelem. Kdysi se hlásil radostným zvoněním na celý dům z čestného místa na jakémsi oltáříčku uprostřed jídelny. Pak se přemístil na méně exponovaný kredenc a jak jeho význam klesal, skončil v podkroví, v rohu místnosti, ve skříni, kde dlouhá léta mlčel.

Jenže i tuhle pevnou linku jsem před pár dny zrušil. Za posledních sedm let zaznamenala přesně jeden hovor, a to v délce pět sekund. Dobře se na něj pamatuju – vrazil jsem tehdy hlavu do skříně proto, abych si z pevné linky zavolal na svůj vlastní mobil, který jsem nemohl najít. Zvedla ho moje žena a těch pět vteřin mi trvalo ji přesvědčit, ať ho zase položí.

No a teď, sotva jsem odhlásil pevnou linku a pomalu si zvykl na to, že jsem s mobilem dostupný vždy a všude, s hrůzou zjišťuju, že i klasické telefonování už je skoro pasé. Všichni si dnes volají přes WhatsApp, Skype a všelijaké další videohovory. Zanedlouho přijde doba, kdy už si nezavolám se svým nadřízeným ze záchoda, nahý a s morčetem v náručí.

Kvalita internetového připojení na mém přístroji je ale zatím naštěstí taková, že můj poslední videorozhovor s bratrem vypadal následovně:

Bratr: „Haló! Slyšíš mě?“
Já: „Neslyším!“
Bratr: „HEJ! FUNGUJE TO?!“
Já: „NEVÍM!“ (odcházím za dveře, protože tam je lepší signál)
Bratr: „HALÓ! SLYŠÍŠ MĚ? HALÓ!!!“
Já: „VŮBEC NEJSI SLYŠET!“

Telefonní společnosti nám sice vyhrožují, že s příchodem sítí 5G se tyhle problémy stanou minulostí, ale já jsem optimista a chovám určitou naději, že to nebude fungovat.