Hesla na heslo

Známý dělá správce sítě. Stalo se mu, že jedna starší paní zapomněla své heslo k počítači a tak ho zavolala, aby ji zachránil. Můj známý se na ni podíval, naklepal cosi do počítače, pak se na ni podíval znovu, zase zmáčkl pár kláves a počítač se rozběhl. „Jak – jak jste to dokázal?“ ptala se ho uživatelka. „Kouknul jsem se na vás a zkusil jako heslo zadat láska,“ odtušil můj známý. „Jenže láska to nebyla, tak jsem ještě zkusil slunce a to už bylo ono.“ Paní se rozzářila jako slunce a řekla: „No vy jste miláček!“

Jsme obklopení technikou a většina z ní funguje na heslo. Bezpečnost hesel se tak stává velkým problémem. V každém nezaheslovaném počítači se dá najít spousta kompromitujícího materiálu – u pánů jde většinou o obrazové materiály, dokumentující tělesné funkce a fyzickou zdatnost krásných mladých lidí, u žen o nekončící hromady fotek z dovolené, na kterých to majitelkám vůbec nesluší a jsou jim vidět špeky.

Pročítal jsem proto rady expertů na počítačovou bezpečnost, jak správně volit hesla. Jedni tvrdili, že správné heslo musí být delší než deset znaků, mělo by obsahovat kombinaci číslic, velkých a malých písmen, diakritických znamének, znaků sanskrtu a hieroglyfů a mělo by být snadno zapamatovatelné. Druzí experti argumentovali, že lepší než takhle složité heslo je prostě jen dlouhé heslo sestavené z několika normálních, ale naprosto nesouvisejících slov, například „RozbruskaHrtanLemur“ nebo „PrezidentŤululumLobotomie“. Třetí experti říkali, že je to stejně všechno jedno, protože většina lidí jsou blbci, co svoje heslo rádi prozradí komukoli, kdo jim slíbí iPhone zadarmo.

Ono nakonec vymyslet bezpečné heslo není vůbec složité. Složité je si takové heslo zapamatovat. Já, abych o svá bezpečná hesla nepřišel, si je vždycky radši napíšu na papírek a pak zapomenu, kam jsem ten papírek dal. Což je dost mrzuté, protože nevím, co si počnu, až mi někdo za mé heslo k bankovnímu účtu nabídne iPhone zadarmo.

login: Jan Flaška
heslo: skleroza