O koordinovaných pohybech

Když se mě někdo zeptá, jaký je můj vztah k tanci, vybaví se mi slovo „ambivalentní“, které nevím, co znamená, a tázající taky ne a jde ho hledat do slovníku, zatímco já začnu mluvit například o rozmnožování orangutanů.

Je totiž fakt, že tanec mi nic neříká. Považuji ho za dokonalou koordinaci zbytečných pohybů. Má tu zásadní nevýhodu, že se u něj člověk POTÍ, zatímco by mohl sedět doma a v klidu popíjet osvěžující alkoholické nápoje.

Má nedůvěra k tanci začala už na gymnáziu, kdy spolužačka ve slohové práci popisovala scénu v jakémsi filmu: „Oba spolu protančí celou noc a po devíti měsících se jim narodí miminko“. Jsem si jist, že kdyby napsala „Oba spolu protančí celou noc a on po devíti měsících dostane nový notebook“, byl bych dnes špičkovým tanečníkem.

Názor na tanec mi nevylepšil ani kamarád z vyššího ročníku, který vykládal, jak se v tanečních před spolužačkami schovává pod stolem, kde setrvává po celou dobu výuky. Byl jsem ale rozhodnut, že nebudu srab jako on a sebral jsem v sobě tenkrát tolik odvahy, že jsem se do tanečních nepřihlásil vůbec. Už zanedlouho jsem ovšem zjistil, že moje neschopnost tančit je přeci jen společenský handicap – nemohu legálně a zdarma ošahávat ženy, což, jak jsem z řečí svých spolužáků pochopil, je jediný důvod, proč muži tančí. I pro mne byl tenhle důvod dostatečný k tomu, abych se o tanec přeci jen jednou pokusil. Zatímco jiní nešikové při tanci šlapali na nohy partnerce, já šlapal na nohy i sám sobě a poté, co partnerka upadla, jsem jí pošlapal také ruce a obličej.

Absence klasického tanečního vzdělání ze mne prostě udělala naprostého diletanta. Teoreticky znám jen mazurku a pogo a o existenci tance, který se prý jmenuje „tango“, jsem se dozvěděl jen díky poněkud trapnému rozhovoru s kamarádkou, kdy jsem tango nejprve považoval za takovou tu tyč na kulečník a následně pak za kalhotky, co se zařezávají úplně všude a na nás chlapech nevypadají moc dobře. Asi chápete, že jsem byl dost zklamaný, když jsem přijal pozvání na „Večer tanga“, hezky jsem se oblékl a navoněl, vzal si zánovní trenýrky a oni tam všichni celou dobu jen tančili.

O nějaký čas později jsem omylem navštívil představení výrazového tance. Podivně oblečení lidé se motali po pódiu jak mátohy, do toho jim z reproduktorů hrály nějaké poruchy a nakonec se všichni zhroutili a zhaslo světlo a já měl pocit, že výrazový tanec je přesně to, co jsem schopen po pár skleničkách zvládnout také. Ve snaze vylepšit si reputaci tanečního ignoranta jsem na jakési oslavě předvedl vlastní pohybové představení. Hostitelé během mé verze výrazového tance vystřídali celou škálu výrazů, zprvu pobavených, potom udivených a když jsem se jim vpotácel do skleněné vitríny a vyrazil si přední zuby porcelánovým koťátkem, přidali k nim i výrazy nevybíravé a vyrazili mě z domu. Když spočítám předměty, které jsem během své produkce rozbil, musím zpětně uznat, že spíš než o výrazový tanec šlo tenkrát o „break dance“.

S tímhle druhem pohybu prostě nemám dobré zkušenosti. Nepotřebuji ho provozovat ani se na něj dívat. Samozřejmě se najde i výjimka. Tou je DVD „Nahé japonské tanečnice vol. 3“. Moje žena o něm neví a vás bych poprosil, abyste jí o něm neříkali. To by byl doma tanec.

(srpen 2011 / ilustrace Míša Vachová)