Oheň

Nebyl jsem na ni zvyklý. Za ta léta jsem si zvykl na úplně jiný druh: na pachy, který chemičky chrlí ze svých komínů, pachy, které vás dráždí ke kašli a při nichž někdy až slzí oči; když se zhluboka nadechnete, cítíte každý plicní sklípek. Naučíte se pak v takovém vzduchu dýchat mělce a úsporně, skoro zadržovat dech.

Ovšem tohle mě zarazilo. Zhluboka jsem se nadechl a vychutnával vůni, kterou jsem už skoro zapomněl: vůni ohně, šlehajících plamenů a praskajícího dřeva, vůni tak přírodní a přirozenou, jako by do tohohle města vůbec nepatřila.

Rozhlédl jsem se, abych zjistil, odkud jde kouř. Ze všech stran mě obklopovala pomalu usínající betonová džungle. Nikde ani stopa po plamenech. Zastavil jsem se a napnul uši, jestli neuslyším praskot ohně. Nic. Kolem mě hlučně projel prázdný autobus, vracející se do depa a na chvíli přebil vůni hořícího dřeva zápachem spálené nafty.

Hádanka, kde se tady, na sídlišti uprostřed města továren, v jedenáct hodin v zimní noci, vzala ta nepatřičná vůně, úplně zahnala můj hlad a myšlenky na návrat domů. Dlouhé minuty jsem tiše bloudil sídlištěm a pátral po blýskavých odrazech plamenů v temných oknech a na šedých plochách panelů.

Oheň hořel v parku na kopečku nad sídlištěm. Byl nízký tlak, kouř se držel u země, pomalu se plazil dolů a bloudil v pravoúhlých ulicích mezi mohutnými kvádry domů. Už na první pohled bylo zřejmé, že nejde o požár – plameny šlehaly sice poměrně vysoko, ale ukázněně z jediného místa; všiml jsem si, že je hlídají dvě černé siluety. Vyšplhal jsem krátký svah k parku a došel až k nim.

Byli to dva muži, ospalí a zdálo se mi, že taky trochu opilí. Dávali pozor, aby oheň neopustil jemu vymezené hranice a občas postrčili železnou tyčí větev, která odpadla z hořící hromady. Pozdravil jsem je.

„Co to pálíte, takhle pozdě v noci?“ zeptal jsem se.

„Lípu,“ odpověděl menší z nich neochotně.

„Ale proč tak pozdě v noci?“

„Protože nám neshořela přes vodpoledne a někdo to tu hlídat musí.“

Nenechal jsem jeho nevrlostí odradit: „Je zima, co? Pěkně nevděčná práce, hlídat oheň v tomhle počasí.“

„Jo, to teda jo,“ zamručel vyšší, ale spíš mrzutě než nepřátelsky. „Jsme tu už od rána.“

Zadíval jsem se do plamenů, které stravovaly velké kusy dřeva. Lípa musela být mohutná.

„Taky je to pěknej kus, ten strom,“ řekl jsem. „Proč ho vlastně pálíte?“

„Jó, to se moc ptáte,“ řekl menší. „Snad že prej byla stará nebo nějaká prožraná nebo nemocná, tak ji museli pokácet.“

„A to to dřevo nemohli nějak použít? Třeba na prkna nebo tak.“

„No asi ne, řekli nám, že se to musí hned spálit. Asi byla nějaká nakažená.“

„Ale je jí vážně škoda, moc škoda,“ řekl vyšší a lítostivě zamžoural do ohně. „Byl to tu nejkrásnější strom. Bez něj bude tenhle park jak bez mámy.“

Vzpomněl jsem si na lípu v parku na kopečku za sídlištěm, majestátní strom s obrovskou zelenou korunou, na jaře plnou bzučících včel a zpívajících ptáků; stál tu dřív než sídliště, dřív než továrny v údolí, možná dřív než celé město. Lípa shlížela celou tu dobu na to, jak lidé v údolí staví domy a továrny a komíny a jak se postupně šplhají po svahu k ní.

Když jsem byl malý, chodíval jsem z ní trhat lipový květ na čas proti horečce, celá lípa voněla tak, až mě z toho bolela hlava. Na spodní větvi visívala houpačka, i v létě v příjemném stínu, na té nejdřív houpala maminka mě a já, o hodně později, holky, co jsem s nimi chodil. Když jsem trochu vyrostl a maminka mě přestala vodit do školky, proměnila se pro mě lípa v tank – šplhali jsme s kamarády, přes zákazy rodičů, vysoko do větví a pořádali ukrutné bitvy s nepřáteli ze severní části sídliště, kteří se nás snažili vystrnadit kamením a klacky, snažili se vylézt za námi a my jim za to vší silou dupali na ruce... Když jsem pak chodil na střední školu, sedával jsem na lavičce pod lípou s dívkami z naší třídy, neúspěšně se snažil tlouct jim klíny do hlavy, díval jsem se s nimi, jak v oknech paneláků hoří zapadající slunce, přeškrtnuté kouřem z komínů v údolí. Poslouchali jsme spolu zpěv ptáků, snad jsem se tenkrát i pokoušel do nepoddajné kůry stromu vyrýt srdíčko...

Oheň hučel jako továrny ve městě pod námi. Všichni tři jsme se mlčky dívali, jak hltá na kusy rozřezané tělo stromu, menší z mužů železnou tyčí cosi čmáral do hlíny. Má radost z vůně ohně byla tatam. Vítr se na chvíli obrátil a vehnal mi do obličeje štiplavý dým, až jsem se rozkašlal a oči se mi zalily slzami. Bylo mi, jako bych dýchal kouř z komínu krematoria.

Rozloučil jsem se s oběma muži, kteří už zase s tyčemi obcházeli oheň a přikládali do něj některé menší větve, a odešel domů.

Cesta mi zabrala přes dvacet minut, takže jsem měl dost času na to, aby ze mě chvilkový splín trochu spadl; když jsem si odemykal, myslel jsem už zase spíš na to, že mám hlad a že se těším na řízek se salátem, co na mě čekají v ledničce.

Vešel jsem do svého pokoje, aniž bych rozsvítil. Z balkonu bylo vidět mihotající se světlo ohně na kopci, jeho oranžová barva byla skoro k nerozeznání od sodíkových výbojek v ulicích. Otevřel jsem dveře na balkon, vyšel ven a nadechl se. Kouř se tady na sídlišti pořád držel a teď pomalu vyplňoval můj pokoj. Když jsem vešel dovnitř a zavřel dveře, místnost voněla ohněm. Vůně umírající přírody pokryla vše: knihy, stůl, lampičku, police, lednici, televizi, video, stereo soupravu se dvěma velkými reprobednami, počítač... Byl to zvláštní pocit, cítit tu starobylou vůni ohně v tak moderně zařízeném pokoji.

(11. 2. 1998)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu