Soukromá územíčka

Když vyjdete ven, nějak automaticky počítáte s tím, že některé části města či krajiny jsou přístupné každému, zatímco do jiných se nevstupuje, protože jde o soukromé prostory. Už si to možná ani neuvědomujeme, ale stejně to funguje i v naší vlastní domácnosti. V každém bytě najdete soukromá zákoutí s vlastními pravidly – a nemyslím tím jen mámin toaletní stolek nebo tatínkovu skříň s kravatami. Často jsou to místa mnohem nenápadnější.

Moje žena například dělá správcovou takové té tyče nad sporákem. Když jí někdo změní pořadí kuchyňského náčiní, co na té tyči visí, pěkně si to u mé ženy zavaří. Já mám zase v dílně seřazené šmirglpapíry a jakmile mi do nich někdo sáhne, bývám na něj hrubý a drsný.

Dlouho jsem si myslel, že jediným opravdu veřejným místem v domácnosti je jídelní stůl – ale jen do doby, než jsem dostal pozvání na jistou návštěvu. Sotva jsem se posadil ke stolu, už se významně pokašlávalo. Náhodným výběrem jsem totiž usedl na židli, která už šedesát let patří dědečkovi. Přesedl jsem si, což vyústilo v malé manévry – bylo potřeba zpřeházet nádobí, neboť každý člen rodiny měl svůj oblíbený talíř, skleničku i příbor. Pak už šlo všechno bez problémů. Oběd byl vynikající, společnost příjemná a konverzace nenuceně plynula. Všechno by vlastně dopadlo skvěle, nebýt malého faux pas úplně na závěr. Po dobrém obědě jsem ze stojánku na stole vyjmul jedno ze tří přítomných párátek. Všichni znehybněli – nevědomky jsem totiž znovu zasáhl do dědečkova výsostného území. Stejně jako já mám systém ve šmirglpapírech, měl i on už odnepaměti systém ve svých párátkách: jedním z nich se dloubal v zubech, druhým si čistil špínu za nehty a třetím si vytíral ušní maz. A já dodneška netuším, kterým z těch tří párátek jsem si tenkrát vyndal to zrníčko mezi dvojkou a trojkou vpravo dole.

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu