...

Vlak měl zpoždění.

Stál jsem pod starou nádražní střechou a díval se, jak pomaličku začíná pršet. Kapky deště vytvářely na šedivé zemi černé flíčky.

Vedle mě stál asi čtyřicetiletý manželský pár: On právě dokouřil a odcvrnkl nedopalek na koleje, ona obdivně ohodnotila jeho výkon. Za nimi stála nějaká dívka. Poodešel jsem, abych jí viděl do tváře.

Mohlo jí být takových sedmnáct. Docela hezká, tmavě hnědé vlasy, oči téže barvy, štíhlá. Plátěné kalhoty a červená košile, zavázaná tak, že odhalovala bílé břicho.

Déšť venku zhoustl; všichni se dívali ven. Zdálky zahřmělo. Dívka si všimla, že si ji prohlížím. Odvrátil jsem zrak, ona také. Pozoroval jsem déšť, šumící jak porucha v televizi, ona se k němu otočila zády.

Z chraplavého amplionu se ozval ženský hlas. Lidé uchopili svá zavazadla a pomalým krokem se šourali ke kolejím. Zdálky zatroubil vlak.

Já i dívka jsme nastoupili do stejného vagónu. Nutno podotknout, že to byla byla ona, kdo ho zvolil a nastoupil do něj první.

Překvapilo mě, že nešla dál do vagónu, ale zůstala v té malé chodbičce, jak je záchod, sklopila jednu ze dvou sedaček na stěně a posadila se. Vysvětloval jsem si to tak, že se chce vyhnout případné situaci, že by si někdo chtěl ve vlaku sednout naproti ní - třeba já. Zamrzelo mě to.

Uvelebil jsem se na sedačce proti dveřím, takže jsem skrz dveřní okénko na dívku dobře viděl. Byla to ale víceméně náhoda, prostě se mi nechtělo se svými těžkými zavazadly chodit dál, než bylo potřeba. Vlak se rozjel, vyndal jsem knížku a walkmana, pustil si do sluchátek hudbu a ponořil se do četby. Dívka to zaregistrovala. Kdykoli jsem vzhlédl od knihy, dívala se na mě. Snad si nějak špatně vyložila, proč jsem si sedl tam, kam jsem si sedl. Nevšímal jsem si jí, pokud to šlo. Možná jí připadalo, že nezájem jenom hraji. Popravdě řečeno, hrál jsem ho. Snažil jsem se tvářit, jako že ho nehraji.

Zpozorněl jsem, když vstala. Nejdřív jsem myslel, že chce jít do druhé poloviny vagónu, kde bych ji nemohl obtěžovat svými pohledy. Pak se otočila ke mně, takže to chvilku vypadalo, že půjde ne do druhé, ale do mé poloviny vagónu. Ale zmýlil jsem se.

Oblékla si kabátek, vzala tašku a postavila se ke dveřím. Aha, tak to vysvětlovalo, proč si sedla jen do chodbičky - vystupovala hned na první zastávce.

Bylo mi to líto. Nepodívala se na mě, já na ni teď už taky neviděl. Vlak zastavil, dveře se otevřely a dívka vystoupila. Vyhlížel jsem z okna na mokré nádraží a na lidi. Dívka procházela kolem mého okna a dívala se - na mě. Viděla, jak ji s trochu lítostivým pohledem sleduji a začala se usmívat - vlastně skoro smát.

Začal jsem se taky smát, ale už to nestihla zaregistrovat. Byla pryč.

Do vagónu nastoupila tlupa čtyř opilých polských dělníků a sedla si na sedačku přes uličku. Podíval jsem se na hodinky, vystupuji za jednu a půl hodiny.

1996

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu